*Věčný Oldřich Nový*

Dcera Jana Včeláková

Jak jistě víme, Oldřich Nový byl velký filmový milovník, který mluvil vždy pravdu. Přesto ale jméno matky své jediné dcery Jany dokázal skrývat celý život.

„My s tátou jsme o tom nikdy nemluvili a on sám se tématu vyhýbal. Mně stačilo, že jsem byla vždycky tátova, že mě měl moc rád a já měla ráda jeho, „ říká sympatická Jana Včeláková, jediné dítě Oldřicha Nového.

Záhadný rok 1936

Asi každého při pohledu na fotografie či filmy Oldřicha Nového napadne, kolik žen ve skutečnosti miloval. On sám však žádné skandální známosti neudržoval. V roce 1928 za svého působení v Brněse poznal s fotografkou Alicí Wienerovou-Mahlerovou, s níž o sedm let později odešel do Prahy a začal pohostinsky vystupovat v Novoměstckém divadle. Pak mu bylo nabídnuto v té době skomírající divadlo ve Stýblově pasáži na Václavském náměstí, které se ambiciozní herec a režisér rozhodl vzkříšit. Pro rozjezd ale potřeboval kapitál. Otec Alice, významný bankéř, byl ochotný poskytnout peníze za podmínky, že se Oldřich s jeho dcerou ožení. A tak se 11. 6. 1936 konala svatba. Oldřichova dcera se narodila 18. 2. 1937. Z data narození lze snadno odečíst devět měsíců a dospět k údaji, že o její početí se rodiče postarali přibližně ve stejné době, kdy došlo k svatbě s Alicí, tedy v květnu či červnu 1936. O Janě se ale vždy hovořilo jako o adoptivní. Tatínek Oldřich Nový si ji přinesl domů v peřince. O tom, kdo je její maminka údajně nevěděla ani jeho dcera. Při křtu šla Janičce za kmotru herečka Hana Vítová, která s Oldřichem Novým točila filmy i vystupovala v divadle. Ta je však patrně mimo podezření, protože v té době šla z role do role, vážila sotva 47 kilo a její těhotenství by se asi stěží utajilo. Každopádně Vítovou s Novým pojilo přátelství, které vydrželo i v padesátých letech, kdy bylo oběma hercům obzvlášt těžko.

(Jana s Hanou Vítovou)

Talisman pro štěští

Zdá se, že roky 1936 a 1937 byly pro Oldřicha Nového skutečně zlomové. Nejen v tom, že se oženil a stal se otcem. Otevřel si také vlastní tzv. Nové divadlo a objevil se ve filmech Na tý louce zelený, Uličnice, Velbloud uchem jehly, Advokátka Věra, Falešná kočička... Jeho sláva stoupala a to ještě nikdo netušil, že na něj čeká životní role-legendární Kristián. Divadlo pod vedením Oldřicha Nového prosperovalo i za časů okupace. Jinak se ale začaly kupit problémy. Jeho žena totiž nebylo árijského původu. Když ho nacisté vyzvali, aby se s Alicí rozvedl, odmítl. Několikrát odvrátil s pomocí přátel ( zvláštˇAdiny Mandlové ) její transport do koncentračního tábora. „Máti musela nosit žlutou hvězdu a téměř nikam nemohla. Takže jsem všude chodila jen s tátou. V lednu 1945 ho ale nacisti poslali do internačního tábora. Když se přišel se mnou rozloučitk mé postýlce, tušila jsem nějaké nebezpečí a dala jsem mu na cestu fosforeskujícího pejska v takové kožené taštičce, kterou si pověsil na krk. S tím talismanem ode mě se pak vrátil a říkal, že mu přinesl štěstí. Taštičku mám schovanou dodnes“ vypráví Jana Včeláková.

V kláštěře

Janu měli u sebe do konce války manželé Lelkovi v Lázních Bělohrad. Ona sama neví, kde se vzala stále se opakující legenda, že se o ni v té době starala Hana Vítová. „ Možná, že mě někdy hlídala, ale tohle si musel někdo vymyslet. Když za mnou po válce máti přijela do Lázní, hned mi vynadala, že jsem moc vykrmená a poručila mi <<skákat zajíčka>> po chodbě v hotelu, což mi bylo hrozně trapné“.

Oldřichova žena Alice během války přišla o půl rodiny. Jana Včeláková se domnívá, že právě tyhle hrůzné zážitky u její nevlastní matky způsobily prohloubení schizofrenie a v jejím důsledku i podivně žárlivé chování vůči ní. „ Po válce mě rodiče odvezli do Horažďovic do internátní klášterní školy. Nastydla jsem a dostala chřipku. Mezitím nám Dánové nabízeli očkování proti neštovicím. V klášteře nevzali na vědomí, že se v nemoci nemá očkovat, a já dostala revmatickou horečku a zánět srdečního svalu. Táta mě okamžitě odvezl do Prahy k profesoru Brdlíkovi a já pak rok proležela na dětské klinice. Nemoc mě poznamenala na celý život. Po roce mě učili znovu chodit, dvakrát jsem prožila recividu, Františkovy Lázně, neustálě jsem měnila školy a nakonec jsem maturovala v roce 1955 v králíkách pod Sněžníkem.“

Do Brna a zpátky

Oldřich Nový se ke své dceři choval stejně galantně jako ke kterékoli jiné ženě. Přisunul ji židli, když šli do restaurace, pomohl jí do kabátu... Manželku Alici to popouzelo. Často se doma hádali. Když bylo Janě asi dvacetdva let, rozhodla se definitivně z domova odejít a vybrala si město mládí jejího táty – Brno. Našla si místo u Brněnských veletrhů a v moravské metropoli se také provdala. Do Prahy se vrátila až po osmnácti letech, když byl táta už dávno sám ( Alice zemřela v roce 1967) a nemocný.

* zdroj : týdeník VLASTA, Blanka Kovaříková